čtvrtek 11. července 2019
středa 3. července 2019
Dvořáková, Petra
je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.
Dědina, pole, závist, chtíč a otčina
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice.
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.
Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.
(text je z internetu)
Dědina, pole, závist, chtíč a otčina
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice.
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.
Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.
(text je z internetu)
středa 12. června 2019
Liška, Pavel; Révai, Jan; Bernard, Hynek
Pavel Liška (* 29. ledna 1972 Liberec) je český divadelní a filmový herec. Vystudoval JAMU v Brně. Účinkoval v brněnském HaDivadle i v Národním divadle (např. hlavní role Romea v Shakespearově hře Romeo a Julie). Jeho první filmovou rolí byl František v Gedeonově Návratu idiota. Do roku 2013 byla jeho manželkou dcera politického aktivisty Johna Boka, tanečnice a herečka Kristýna Liška Boková (nar. 1981). V roce 2005 se jim narodil syn Šimon Samuel. V současnosti je jeho partnerkou herečka a zpěvačka Barbora Poláková, se kterou má dvě děti.
(text je z internetu)
Jan Révai se vyučil automechanikem, od mládí se však věnoval tanci. V šestnácti se zapletl do přepadení čerpací stanice a krádeže, o tři roky později (roku 1993) byl odsouzen.
Po propuštění díky své taneční průpravě (působil v taneční skupině UNO pod vedením Richarda Hese, byl také členem swingující skupiny hostující v Hudebním divadle Karlín pod názvem Děti swingu) udělal konkurs na tanečníka do muzikálu Dracula. Tím byla odstartována jeho strmě stoupající kariéra: vystupoval v řadě dalších muzikálů (Carmen, Cats, Hair, Johanka z Arku, Pomáda, Romeo a Julie), objevil se před televizní kamerou – seriály TV Prima Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy, inscenace Život, který ti dávám, film Polojasno Filipa Renče); Renč si ho vybral pro jednu z hlavních rolí i v muzikálovém filmu Rebelové (2001). S Lucií Vondráčkovou moderoval Českého slavíka 2001 (TV Nova). V současné době vystupuje v Divadle pod Palmovkou, objevuje se v inscenacích Shakespearových her na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě.
Od roku 2012 je porotcem v taneční televizní soutěži StarDance ...když hvězdy tančí.
V roce 2007 se oženil se zpravodajkou Slovenské televize Danielou Urbánkovou. V roce 2010 se rozvedli. Jeho partnerkou je slovenská herečka Zuzana Šulajová. Mají dva syny, Jakuba a Matěje.
(text je z internetu)
Hynek Bernard Natáčení v náročných podmínkách se stalo mou profesí a vášní zároveň. Amazonský prales, africké pouště Sahara, Kalahari či Namibijské duny, íránská prašná poušť či Nazca v Peru. Vysokohorská prostředí od Alp po velikány jako jsou Himaláje, Andy, Denali či magické Kilimandžáro. To jsou místa, kde jsem měl to štěstí natáčet. Zaměřuji se na krizové čii nízkorozpočtové projekty, kde není možnost operovat s rozsáhlým zázemím, infrastrukturou. Mou snahou je i v takových podmínkách docílit maximální kvality a vypovídající hodnoty filmu. Sedlám KTM 990 Adventure upravenou na expediční cesty.
(text je z internetu)
Sí, vole!
Mozaika deníků třech Vandráků, co cestujou po Střední Americe, točí o tom dokument a plní si sen. Potkávají lidi, divokou přírodu, dávný časy a sami sebe. Jsou špinavý, šťastný, protivný a občas je jim smutno, ale ze všeho nejvíc se smějou a dělají si ze všeho legraci. Ze sebe, z toho, jak padají, nerozumí španělsky, i z toho, že dostali šanci o tom všem teď napsat svoji velkou knihu. Často po cestě dávají otázky ostatním lidem a někdy dá cesta otázku jim. Jet podle navigace, nebo intuice? Drze, nebo bezpečně? Společně, nebo sami? Zakusuješ se víc ty do cesty, nebo cesta do tebe? A odpověď? – Prostě jedeme! Sí, vole! Tři úplně jiný palice, tři motorky, tři deníky a tři měsíce na cestě Střední Amerikou.
(text je z internetu)
(text je z internetu)
Jan Révai se vyučil automechanikem, od mládí se však věnoval tanci. V šestnácti se zapletl do přepadení čerpací stanice a krádeže, o tři roky později (roku 1993) byl odsouzen.
Po propuštění díky své taneční průpravě (působil v taneční skupině UNO pod vedením Richarda Hese, byl také členem swingující skupiny hostující v Hudebním divadle Karlín pod názvem Děti swingu) udělal konkurs na tanečníka do muzikálu Dracula. Tím byla odstartována jeho strmě stoupající kariéra: vystupoval v řadě dalších muzikálů (Carmen, Cats, Hair, Johanka z Arku, Pomáda, Romeo a Julie), objevil se před televizní kamerou – seriály TV Prima Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy, inscenace Život, který ti dávám, film Polojasno Filipa Renče); Renč si ho vybral pro jednu z hlavních rolí i v muzikálovém filmu Rebelové (2001). S Lucií Vondráčkovou moderoval Českého slavíka 2001 (TV Nova). V současné době vystupuje v Divadle pod Palmovkou, objevuje se v inscenacích Shakespearových her na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě.
Od roku 2012 je porotcem v taneční televizní soutěži StarDance ...když hvězdy tančí.
V roce 2007 se oženil se zpravodajkou Slovenské televize Danielou Urbánkovou. V roce 2010 se rozvedli. Jeho partnerkou je slovenská herečka Zuzana Šulajová. Mají dva syny, Jakuba a Matěje.
(text je z internetu)
Hynek Bernard Natáčení v náročných podmínkách se stalo mou profesí a vášní zároveň. Amazonský prales, africké pouště Sahara, Kalahari či Namibijské duny, íránská prašná poušť či Nazca v Peru. Vysokohorská prostředí od Alp po velikány jako jsou Himaláje, Andy, Denali či magické Kilimandžáro. To jsou místa, kde jsem měl to štěstí natáčet. Zaměřuji se na krizové čii nízkorozpočtové projekty, kde není možnost operovat s rozsáhlým zázemím, infrastrukturou. Mou snahou je i v takových podmínkách docílit maximální kvality a vypovídající hodnoty filmu. Sedlám KTM 990 Adventure upravenou na expediční cesty.
(text je z internetu)
Sí, vole!
Mozaika deníků třech Vandráků, co cestujou po Střední Americe, točí o tom dokument a plní si sen. Potkávají lidi, divokou přírodu, dávný časy a sami sebe. Jsou špinavý, šťastný, protivný a občas je jim smutno, ale ze všeho nejvíc se smějou a dělají si ze všeho legraci. Ze sebe, z toho, jak padají, nerozumí španělsky, i z toho, že dostali šanci o tom všem teď napsat svoji velkou knihu. Často po cestě dávají otázky ostatním lidem a někdy dá cesta otázku jim. Jet podle navigace, nebo intuice? Drze, nebo bezpečně? Společně, nebo sami? Zakusuješ se víc ty do cesty, nebo cesta do tebe? A odpověď? – Prostě jedeme! Sí, vole! Tři úplně jiný palice, tři motorky, tři deníky a tři měsíce na cestě Střední Amerikou.
(text je z internetu)
pondělí 20. května 2019
HORYNA Václav
( 17. 4. 1906 – Pamětník u Chlumce ) Učitel, prozaik, sběratel východočeských pověstí, publicista.
V letech 1921 – 25 studoval na Raisové učitelském ústavu v Jičíně. Po maturitě nastoupil dvouletou vojenskou službu v Liberci a od roku 1927 začal působit jako učitel matematiky, češtiny a výtvarné výchovy na školách v Krakovaných, Radovesnicích, v Chlumci nad Cidlinou, v Hradci Králové a potom do roku 1966 v Praze. Po odchodu do důchodu v roce 1966 žil v Praze a věnoval se literární práci. V době svého působení v Hradci Králové se vedle své pedagogické činnosti podílel v roce 1945 na založení východočeského rozhlasového vysílání a do roku 1949 vedl kulturní redakci královéhradeckého krajského studia.
V letech 1953 – 1957 vystudoval v Hradci Králové Pedagogickou fakultu. Vedle svého učitelského působení se aktivně věnoval veřejné kulturní práci. V Chlumci nad Cidlinou spolupracoval s ochotnických divadlem a od roku 1937 se podílel na festivalech Klicperův Chlumec. V letech 1950 – 1961 zde působil ve Vlastivědném muzeu a uspořádal v něm řadu příležitostných regionálních výstav; je autorem stálých expozic Václava Klimenta Klicpery.
Svou literární činnost věnoval především beletristickému zpracování východočeských pověstí, legend a lidových vyprávění, jež po dlouhá léta sbíral. Další okruh jeho zájmu tvoří klicperovská tematika. Horyna získal 1. cenu v soutěži k 100. výročí dramatikovy smrti. Jeho tvorba obsahuje též romány, povídky, vlastivědné práce a studie.
Odborné stati, vlastivědné články a příspěvky uveřejňoval v časopisech: Estetická výchova, Chlumecký zpravodaj, Literární noviny, Náš kraj, Naše vlast, Nové Hradecko, Pochodeň, Rudé právo, Učitelské noviny, Venkov.
Přispěl do sborníků: Od Klicperovy k Stroupežnickému (1942), Pamětní spisek k 160. výročí narození Václava Klimenta Klicpery (1952), Hradecký kraj (1957), Klicperův Chlumec (1959,1976).
Knižně vydané romány, povídky a pověsti: Pověsti z kraje Malátova a Klicperova (1941, 1961 přepr. A rozš. Pod názvem Sluneční střelec), Pověsti českého severovýchodu (1947), Stopami dalekých světů (1948), Tesáno do kamene (1948), Poslední vřeteno (1949), Rouhači a smíškové (1975), Hubertova brána (1979), Perly mezi kamením (1980), Důvěrné listy Václava Klimenta Klicpery (1982), Lžíce medu, špetka pepře (1989). Převyprávěl román J. Svátka Sedláci u Chlumce.
Ostatní práce: Město v zahradách (průvodce po Chlumci n. Cidl. 1947), Učitelský profil Václava Klimenta Klicpery (1958), Novobydžovsko ( průvodce, s dalšími autory, 1959), Vlastivěda Královéhradecka (1968, s dalšími autory), Pomolog Jan Říha a jeho předchůdci (1981), Otec české veselohry. 200 let od narození Václava Klimenta Klicpery (1992). Východočeský rozhlas v Hradci Králové uvedl četné H. vlastivědné relace věnované regionálním osobnostem, Čs. Televize vysílala jeho příspěvky v cyklu Úsměvy mistrů.
V letech 1921 – 25 studoval na Raisové učitelském ústavu v Jičíně. Po maturitě nastoupil dvouletou vojenskou službu v Liberci a od roku 1927 začal působit jako učitel matematiky, češtiny a výtvarné výchovy na školách v Krakovaných, Radovesnicích, v Chlumci nad Cidlinou, v Hradci Králové a potom do roku 1966 v Praze. Po odchodu do důchodu v roce 1966 žil v Praze a věnoval se literární práci. V době svého působení v Hradci Králové se vedle své pedagogické činnosti podílel v roce 1945 na založení východočeského rozhlasového vysílání a do roku 1949 vedl kulturní redakci královéhradeckého krajského studia.
V letech 1953 – 1957 vystudoval v Hradci Králové Pedagogickou fakultu. Vedle svého učitelského působení se aktivně věnoval veřejné kulturní práci. V Chlumci nad Cidlinou spolupracoval s ochotnických divadlem a od roku 1937 se podílel na festivalech Klicperův Chlumec. V letech 1950 – 1961 zde působil ve Vlastivědném muzeu a uspořádal v něm řadu příležitostných regionálních výstav; je autorem stálých expozic Václava Klimenta Klicpery.
Svou literární činnost věnoval především beletristickému zpracování východočeských pověstí, legend a lidových vyprávění, jež po dlouhá léta sbíral. Další okruh jeho zájmu tvoří klicperovská tematika. Horyna získal 1. cenu v soutěži k 100. výročí dramatikovy smrti. Jeho tvorba obsahuje též romány, povídky, vlastivědné práce a studie.
Odborné stati, vlastivědné články a příspěvky uveřejňoval v časopisech: Estetická výchova, Chlumecký zpravodaj, Literární noviny, Náš kraj, Naše vlast, Nové Hradecko, Pochodeň, Rudé právo, Učitelské noviny, Venkov.
Přispěl do sborníků: Od Klicperovy k Stroupežnickému (1942), Pamětní spisek k 160. výročí narození Václava Klimenta Klicpery (1952), Hradecký kraj (1957), Klicperův Chlumec (1959,1976).
Knižně vydané romány, povídky a pověsti: Pověsti z kraje Malátova a Klicperova (1941, 1961 přepr. A rozš. Pod názvem Sluneční střelec), Pověsti českého severovýchodu (1947), Stopami dalekých světů (1948), Tesáno do kamene (1948), Poslední vřeteno (1949), Rouhači a smíškové (1975), Hubertova brána (1979), Perly mezi kamením (1980), Důvěrné listy Václava Klimenta Klicpery (1982), Lžíce medu, špetka pepře (1989). Převyprávěl román J. Svátka Sedláci u Chlumce.
Ostatní práce: Město v zahradách (průvodce po Chlumci n. Cidl. 1947), Učitelský profil Václava Klimenta Klicpery (1958), Novobydžovsko ( průvodce, s dalšími autory, 1959), Vlastivěda Královéhradecka (1968, s dalšími autory), Pomolog Jan Říha a jeho předchůdci (1981), Otec české veselohry. 200 let od narození Václava Klimenta Klicpery (1992). Východočeský rozhlas v Hradci Králové uvedl četné H. vlastivědné relace věnované regionálním osobnostem, Čs. Televize vysílala jeho příspěvky v cyklu Úsměvy mistrů.
(text je z internetu)
Perly mezi kamením
pověsti, báje a lidové vypravování z východních Čech.
V knížce jsou zmínky o již zaniklých obcích, které "znám" z matrik.
Vybrala jsem si ji do čtenářské výzvy a jsem moc ráda.
čtvrtek 9. května 2019
Brůžičková Gabriela
Leopardí muž
Někdy se nám v životě stane, že potkáme někoho, kdo se nám zdá být velice blízký. Něco nás k němu táhne a vůbec nechápeme proč, vždyť je to cizí člověk! Někdy se nám zdá, že je s námi někdo, kdo nás chrání, miluje nás, a přitom si vůbec neuvědomujeme jeho fyzickou přítomnost, je to něco jako přelud lásky, který nás provází, i když je nám nejhůř a máme chuť to všechno zabalit. Příběh Lindy Zárybnické, dívky ze socialistického Československa, Esterky Lidlové, krásky, která prožila svůj krátký život za II. světové války, nebo Šarai a jejího statečného divokého válečníka z dob dávno minulých, spojuje přízrak jediného muže, který je provází v jejich životech jako manžel, milenec, nebo ochránce a věrný přítel v dobách nejhorších.
Je pravdou rčení, že láska hory přenáší a existuje až za hrob? O tom je právě kniha Leopardí muž. Je osudová láska skutečně věčná a platí, že i když nás někdo opustí a zemře, nic tím neskončí, jen musíme být trpěliví a čekat na nové setkání?
(text je z internetu)
Někdy se nám v životě stane, že potkáme někoho, kdo se nám zdá být velice blízký. Něco nás k němu táhne a vůbec nechápeme proč, vždyť je to cizí člověk! Někdy se nám zdá, že je s námi někdo, kdo nás chrání, miluje nás, a přitom si vůbec neuvědomujeme jeho fyzickou přítomnost, je to něco jako přelud lásky, který nás provází, i když je nám nejhůř a máme chuť to všechno zabalit. Příběh Lindy Zárybnické, dívky ze socialistického Československa, Esterky Lidlové, krásky, která prožila svůj krátký život za II. světové války, nebo Šarai a jejího statečného divokého válečníka z dob dávno minulých, spojuje přízrak jediného muže, který je provází v jejich životech jako manžel, milenec, nebo ochránce a věrný přítel v dobách nejhorších.
Je pravdou rčení, že láska hory přenáší a existuje až za hrob? O tom je právě kniha Leopardí muž. Je osudová láska skutečně věčná a platí, že i když nás někdo opustí a zemře, nic tím neskončí, jen musíme být trpěliví a čekat na nové setkání?
(text je z internetu)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)